...o hororoch, Poliakoch a iných podivnostiach.

— Rozhovory, horor, Knihy, Filmy, Honza Eraserhead Vojtíšek, CZ —

1. V Čechách si sa stal celkom známou hororovou ikonou a to nielen vďaka svojmu e-magazinu Howard. Povieš nám niečo o svojich prvých kontaktoch s hororovým žánrom a o ceste, ktorá ťa doviedla k prvému číslu Howarda?

Za všechno může listopad 89', má matka a má žena. Přesně v tomhle pořadí. Samozřejmě, s horrorem jsem se, tak jako každé školou povinné dítě v bývalém Československu a současné České republice, setkal již v raném mládí, protože Kytice K. J. Erbena není ničím jiným, než horrorovou poezií a u Herzova filmu Panna a netvor jsem se bál již jako malé dítě a bojím se u toho dodnes, ale budu-li se pokoušet najít nějaký zásadnější předěl, byly tři, přesně, jak tvrdím v první větě. Po listopadu 89' se k nám nejen do kin ale i na videokazetách a do televizí začaly opožděně hrnout desítky a stovky horrorů. Což byla skvělá doba, díky tomuto ojedinělému osmdesátkovému opoždění či prodloužení jsem tak mohl vidět v kině na plátně hned několik horrorů, které by se na něj dneska už ani nedostali (např. jednu z nejslabších částí texaského masakru s René Zellweger). Prostě úžasné, ty hodiny strávené ve videopůjčovnách probíráním se horrorovými videokazetami, kocháním se jejich obaly, aby si pak člověk vybral ten jeden dva filmy, které poctí návštěvou v jeho videopřehrávači. To byl první základní kámen mé obliby tohoto žánru. Druhým, a stěžejnějším, bylo, když mi matka nabídla k přečtení Osvícení Stephena Kinga. To jsem, byť mě ta kniha prvních sto stránek moc nebavila a obecně ji nepovažuji za Kingovu nějak zvlášť dobrou, objevil kouzlo literární podoby horroru. Pomohl tomu i Seltzerův Omen, který jsem četl ve stejné době. No a poslední zásadní okamžik nastal v roce 1997, kdy mi má budoucí žena nabídla k přečtení antologii horrorových povídek Hlas krve. To jsem horroru propadl již trvale. Natolik, že jsem se do něj, coby žánru, zapojil i aktivně. S tím se pojí i cesta k Howardu, protože mi už v tom roce 1997 začalo vadit, že se o horroru píše poměrně málo a až na pár ojedinělých objevů (severomoravský časopis Horror) neexistuje žádný čistě horrorový časopis. Což mi vadilo nejen jako fandovi žánru, ale i coby autorovi několika povídek, které nebylo kam posílat. A když jsme si po letech, při našem prvním setkání s Obitusem, svorně nad tímto neutěšeným stavem zanadávali, o rok a půl později bylo na světě první číslo. Závěrem bych tímto jen trochu poopravil část otázky – Howard není můj, Howard je náš. Nedělám ho sám (to by mi z toho asi hráblo).

2. Obitus, vy …ako ste sa vôbec našli?

Existoval-li kdy někdy někdo coby český horrorový guru, byl jím svého času bezesporu Obitus. Tedy milovník květeny, studentek, Lovecrafta, Brigitte Lahaie a dobrého horroru Roman Kroufek. V době, kdy jsme se poznali, psal na dnes již virtuálním prachem zapadané internetové stránky Studna.net, přestával se věnovat svému horrorovému blogu, ale zase nejprve přispíval a poté šéfredaktoroval v horrororovém Filmagu, což byl časopis, vycházející na podporu horrorových DVD během někdejšího boomu tzv. papírových DVD. Poznali jsme se nejprve virtuálně na jednom internetovém horrorovém diskusním fóru, a zprostředkovaně díky jeho komentářům na ČSFD, kde jsem zjistil, že (až na zanedbatelné a nepodstatné výjimky) máme podobný horrorový vkus a máme rádi stejný styl horroru. Následně jsem zjistil, že se na něj díváme stejně a máme na něj, jeho tvůrce a konzumenty poměrně sladěné názory. Což byl skvělý základ pro založení časopisu. Osobně jsme se poznali v roce 2010 během poslední Studna linie Festivalu Fantazie v Chotěboři. Žánrové přátelství jsme upevnili o rok později během jednoho z mnohých Tradičních horrorových setkání, na němž v podstatě vykrystalizovala naše chuť do Howarda jít, a na základě našich rozhovorů na tomto setkání jsme o tři měsíce později začali pracovat na prvním čísle. A my? Tím jsou myšleni všichni, kdo se kdy na chodu a podobě Howarda podíleli. Za těch skoro šest let existence to byla a je pěkná řádka lidí, od přispěvatelů a přispěvatelek, co psali a píšou recenze, články a dělají rozhovory po ilustrátory a ilustrátorky, dodávající ilustrace k povídkám nebo článkům a titulky čísel, po korektorku, grafika, překladatele apod. Někteří zůstali dosud, jiní po čase odpadli, další se přidali nedávno, jedni přispívají sporadicky, jiní pravidelně, některé musím přemlouvat, ostatní se nabízejí sami. Bez nich by Howard nebyl tam, kde dneska je. Kdybychom to měli dělat jen sami dva s Obitusem tak, jako první číslo, kdo ví, zda by to ještě jelo a my nebyli v blázinci. Takže Howard, za celou svou dobu, i když to tak třeba nevypadá, je výsledkem práce a času hned několika desítek lidí z Česka, Slovenska ale i Polska, kteří to dělají ve svém volném čase bez nároku na jakoukoliv odměnu. Nějaké to pevnější jádro ale tvoří zhruba 6-8 lidí.

3. Ibaže Howardom to zjavne z tvojej strany vôbec nekončí. Takže čím ďalším si obšťastnil tuzemskú hororovú scénu?

Samotná existence úžasné osobnosti nestačí, jo? Naše korektorka by ti to vysvětlila. Tyhle otázky, při nichž se má odpovídající chlubit, jsou tak... super. Důležité je asi říci, že nejsem žádný profík, v ničem z toho, co dělám. Je to prostě jen čirý entuziasmus a láska k žánru. Tak jsou tu nějaké ty povídky, že ano. Dvě povídkové sbírky, účast v několika antologiích (tenhle nebo příští měsíc mě čeká papírová premiéra v Polsku), vydání několika antologií, komiksové scénáře, tři amatérské filmy podle mých povídek, porotcoval jsem v několika soutěžích, ať už filmových nebo povídkových, nedávno byla uzávěrka na povídky do soutěže, kterou jsme na letošní HorrorCon vyhlásili s Kristinou Haidingerovou, společně taky aktuálně pracujeme na jedné antologii. Občas přednáším na nějakých akcích, občas ty akce sám (spolu)organizuji, od loňska jsem součást organizátorského týmu HorrorConu. Překládám z polštiny, zrovna teď knihu Krzysztofa Gonerského o historii i současnosti asijského horrorového filmu, kterou bych u nás hrozně rád vydal, protože je nabušená informacemi. Je toho docela hodně, což mě baví a někdy to přichází ze zajímavých okruhů. Stal jsem se, tedy jeden můj fetiš, hlavním a prvotním podnětem a inspirací pro vznik filmu, karvinské krimi thriller komedie Teď ne, Broskvičko, nakonec jsem si v tom filmu i zahrál. Čeká mě napsání předmluvy/úvodního slova pro jednu sbírku povídek, mám rozepsaný tematický článek do jisté slovenské antologie. Před nedávnem jsem odeslal prvnímu nakladatelství svůj první román, sám jsem zvědav, kolik srandy (a doufám, že srandy) si s tím užiji, hlavně to beru jako zkušenost. Když to nevyjde, svět se nezboří. No a pilně pracuji na své třetí povídkové sbírce, která bude trochu zvláštní a jiná než ty předchozí dvě.

4. Na „amatéra“ fakt slušné. Takže, čo tá tvoja tretia poviedková zbierka? V čom bude iná, než tie predchádzajúce?

Někdy něco vytvořím proto, že mě fascinuje forma a chci to vyzkoušet. Takto nakonec vznikly dvě části horrorových drabble antologií, nebo třeba hned několik mých horrorových akrostichů. Protože mě zaujala ta forma. Stejně tak mě, hlavně u polských autorů a autorek, zaujala forma společného psaní, já tomu říkám tzv. tandemové psaní, kdy dva autoři společně tvoří/píší nějaké dílo. Román, povídku... Z historie jsem znal akorát dva společné romány Stephena Kinga a Petera Strauba. Později jsem objevil českou autorskou dvojici Petr Boček & Miloslav Zubík. Ale v Polsku, tam to jede a mě to začalo hrozně fascinovat, ty různé způsoby, jejichž prostřednictvím lze napsat společnou povídku. A tak jsem si řekl, že bych takhle mohl napsat svou třetí povídkovou knihu. Bude se jmenovat Sešívance, měla by obsahovat 11 povídek a každou tu povídku zvlášť napíšu společně s jiným autorem nebo autorkou. Jednu z povídek jsme napsali společně s již zmíněnou autorskou dvojicí Boček & Zubík, takže jsme ji vlastně psali až tři autoři. Těch způsobů, jak společně vytvořit (či napsat) povídku je hned několik a já jsem rád, že se mi/nám v knize podaří obsáhnout jejich valnou většinu. Kniha by měla vyjít koncem tohoto nebo počátkem příštího roku. Napsaných nebo v procesu psaní je již devět povídek z jedenácti, spolupracoval jsem na nich s autory a autorkami z Česka, Polska a Slovenska. Celé to rozjel již koncem roku 2014 jednovětný status na Facebooku od Marka E. Pochy, který mě nakopl k rozvíjení jeho tématu do povídky, až se mi nakonec Marka podařilo ukecat a napsali jsme to společně. To byl aktivní podnět pro celou sbírku, od té doby jsem na tom začal pracovat. Povídka se ještě před knihou objeví v zářijovém čísle Howarda, jako takové lákadlo. Napsané jsou už povídky s Ivanem Kučerou, Martinem Štefkem, režisérem a scénáristou Robertem Poupátkem, s polským autorem Łukaszem Radeckým a polskou autorkou Sylwií Błach. Aktuálně mám rozepsané povídky s Janko Išou a velkou ctí mi je psaní povídky se Svatoplukem Dosedělem, jehož tvorbu mám hodně rád a považuji ho za svůj inspirační vzor ohledně chuti a odhodlání psát. Kromě té pestrosti způsobů, kterými jsme povídky společně psali, mě těší i fakt, že každá z povídek v sobě nese jasné a rozpoznatelné znaky stylů každého z autorů a autorek, s nimiž píšu. To se mi hrozně líbí.

5. V poľskej hororovej scéne máš celkom rozhľad. Čím to je, že inklinuješ k ich tvorbe? Hm... a odkiaľ vieš vôbec poľsky?

Jedna linie mých předků sahá až do Polska, ale to na mou znalost polštiny vlastně žádný výrazný vliv nemělo a nemá. Větší vliv už mělo to, že pocházím ze Slezska, konkrétně z Orlové, což je, co by kamenem dohodil a zbytek došel, od polských hranic. Polština kolem mě byla pořád, pamatuji česko-polské nápisy na obchodech, kolem mě spousta lidí mluvila polsky, ještě více lidí mluvilo tzv. ponašimu, což je mix češtiny a polštiny, „bo kurva tak u nas muvil každy spravny chlop“. No a před listopadem 89' jsme hodně koukali na polskou televizi, protože tam dávali mnohem lepší věci než u nás. Třeba Šmouly já znám z polské televize, už od půlky osmdesátých let, naši sledovali Dynastii v polské televizi, léta před tím, než běžela u nás. Poláci měli mnohem zajímavější a západnější pořady než my. Tam je základ mé znalosti polštiny, proto jsem jí rozuměl a uměl se v rámci možností rukama nohama domluvit. Aktivněji jsem se do polštiny ponořil koncem 90. let. Poláci jsou pro mě specifičtí tím, že cokoliv mám rád, tak oni toho mají více (tedy snad až na Asiatky, ale kdo ví). Komunikovat, a v běžném životě polštinu používat, jsem začal, když jsem objevil krásu polského punku a hard core a sháněl a kontaktoval kapely z Polska. Pak to byly knihy o anarchismu, kterých v Polsku vyšlo mnohem více než u nás. Polský hip hop (miluji WWO) už je jen taková vedlejší záležitost, ale horror, ten mě donutil učit se ovládat polštinu ultimátně. Protože už třeba od počátku 90. let v Polsku vychází knihy horrorových autorů, o nichž tady v Česku a pravděpodobně i na Slovensku víme naprostý prd. Mému oblíbenému Grahamu Mastertonovi u nás teď sice vychází knihy z jeho krimi-thriller série, ale pro jeho horrorové romány (a že jich napsal desítky) si prostě musím jezdit do Polska. Stejně jako pro knihy Edwarda Lee, kterých tam vyšlo asi šest (a je to s podivem, že u nás ještě nevyšel, jeden jeho román se jmenuje Golem a zápletka se částečně dotýká Prahy). A kde je Harry Adam Knight, Brian Lumley (kromě Nekroskopa a jedné povídkové sbírky – názvem stejně odkazující k Nekroskopovi – mu u nás nic jiného nevyšlo), John Everson, Guy N. Smith apod.? Horror má v Polsku hodně velkou tradici a za posledních dejme tomu cca 10 let se tam dost vzmohl i na domácí půdě. Vychází hodně knížek domácích autorů a autorek mnoha různých podžánrů, např. bizarro fiction má v Polsku hodně velkou fanouškovskou i autorskou základnu (u nás prakticky vůbec). Vychází tam několik desítek horrorových knih (jak domácích, tak zahraničních autorů) ročně, mají hodně horrorových autorek. Dalo by se to svést na fakt, že je Poláků čtyřikrát více než Čechů, a ještě mnohem více než Slováků, ale nemyslím si, že je to jenom tím. Ten horror tam je trochu více zakořeněn a uchycen, již za socialismu Poláci natočili mnohem více horrorových filmů než Češi a Slováci. U těch knih je to trochu paradoxní, protože průměrný Polák podle (jedné ze) statistik za rok nepřečte ani jednu celou knihu, průměrný Čech jich přečte dvanáct. Tenhle nepoměr v poměru k vydaným horrorovým knihám (domácím i zahraničním) mi přijde prostě šílený až neuvěřitelný. I když polští horroroví fandové i autoři samozřejmě skuhrají, jak je to špatné a mohlo by být lépe, v poměru k nám tam horror prostě jede. Mají časopisy, spoustu horrorových stránek, různé soutěže, vydavatelství, čistě horrorové ocenění – horror tam funguje relativně samostatně, ne jako (přehlížený a opomíjený) přívěšek sci-fi a fantasy jako u nás. Další věcí je, že Poláci a Polky jsou hrozně příjemní a ochotní lidé, jsem rád, že s mnohými autory a autorkami jsem v dlouhodobějším alespoň virtuálním kontaktu a s některými se znám dokonce osobně a vždy to byla velmi milá setkání. Mám Poláky docela rád, nepravidelně do Polska jezdím už od začátku 90. let no a polštinu miluji, je to skvělý a krásný jazyk (třeba proto, že běžně pořád používá přechodníky, které mám hrozně rád a mrzí mě, že se z češtiny zcela vytrácejí). Díky polskému horroru a polským překladům zahraničních autorů jsem začal hlouběji pronikat do tajů polštiny, naučil se ji natolik, že zvládnu obstojně něco přeložit, domlouvat se, komunikovat. No a v neposlední řadě v Polsku publikovat. Mám za sebou nějaký ten časopis, elektronickou antologii, na přelomu tohoto a příštího měsíce bych měl konečně v Polsku debutovat na papíře v antologii věnované horrorům založeným na slovanské mytologii, strašidlech apod. „Słowiańskie koszmary“, překládá se povídka do časopisu OkoLica strachu a snad se rýsuje něco dalšího, ale o tom ještě nechci mluvit, je to zatím ve stádiu „Co kdyby…“

6. Nesiahajú náhodou tvoje korene aj do mesteška Twin Peaks? Môžeš mi túto tajnú informáciu potvrdit?

„Diano, držím v ruce malou krabičku čokoládových zajíčků.“ Rád bych se prohlásil za největšího českého fanouška Twin Peaks, ale tak nějak doufám, že se najdou ještě zapálenější fanoušci. Přesto: Mám dvě TP tetování, a ještě nějaké určitě přibude. Julee Cruise považuji za jednu ze svých nejoblíbenějších zpěvaček, Angela Badalamentiho za svého nejoblíbenějšího skladatele filmové hudby a všechny tři TP soundtracky za nejlepší OST co znám. Poslouchám je hodně často. Mám rád sovy, je to asi mé třetí nejoblíbenější zvíře. Mám rád Douglasovy jedle. Miluji Nadine Hurley. Lynche mám rád obecně, ale Twin Peaks je prostě klasika klasik. Fire Walk With Me je můj druhý nejoblíbenější film, viděl jsem ho dosud určitě pětatřicetkrát, Twin Peaks si dávám pravidelně každý rok. Miluji ten svět, jeho šílenost, děsivost, jeho obyvatele, a i po těch letech v něm stále objevuji nová překvapení a nové souvislosti. Tohle je prostě kult všech kultů, před kterým stydlivě šoupají nohama jak Akta-X a Ztraceni, tak i třeba Hra o trůny.

„Jsem na místě zločinu. Je tu něco zvláštního – hromádka hlíny vysoká asi čtyřicet pět centimetrů. Nahoře leží jakási šňůrka se zlatým srdcem – opravuji – polovinou zlatého srdce. Vespod leží utržený kousek novin se slovy, jež jsou zřejmě napsána krví. Stojí tam: Ohni, se mnou pojď.“

7. Čo hovoríš na rozbeh novej série, ktorá sa objavila po neuveriteľných 25. rokoch?

Vždycky mě zajímala odpověď na poslední větu/otázku pronesenou v závěru původní druhé série. Samotná informace o nových dílech mě, samozřejmě, potěšila. Ani jsem neřešil, jestli to bude dobré nebo špatné, protože ať už nová série dopadne jakkoliv, vždycky tady budou parádní první dvě série a film, na tom už se nikdy nic nezmění. Takže nová série může jen mile překvapit, ono úžasné universum rozšířit, anebo zůstat navždy zapomenuta. Hodnotit po čtyřech viděných dílech ji nehodlám, to až to uvidím celé. Ale i když to zatím vypadá, že se odpovědi na onu otázku zřejmě nedočkám, stačilo pár známých tónů a tváří a bylo to tam…

8. Twin Peaks, Poľsko a ak sa nemýlim, tak aj ázijské hororové umenie. Také sú chúťky Honzu Vojtíška - existujú však aj iné?

Přidal bych asijské ženy a asijské filmy obecně, mám rád indické komedie a dramata, za největší dojáky emocí dneška považuji Jihokorejce, kteří svými filmy diváka prostě semelou. Mám slabost obecně pro Japonsko. Taky mám hodně rád hudbu. Nesnáším ticho, myslím naprosté ticho, takové to přírodní ticho cvrlikajícího hmyzu, šumění korun stromů a zpěvu ptáků poslouchám rád, ale ticho jako takové nemusím, takže kdykoliv to jde, poslouchám nějakou hudbu. Už jsem se dopracoval do stadia, kdy nedělím hudbu podle žánrů ale jen na tu, která se mi líbí a tu, která se mi nelíbí. Takže jsem během jednoho dne schopen míchat industrial noise úlety s black metalem, klasickým punk rockem, devadesátkovým discotechnem, vážnou hudbou, electronic body music, hard corem, hip hopem a popem. Když se mi to líbí, neřeším, jaký je to žánr. I když je fakt, že třeba SKA kapely takřka vůbec neposlouchám. Nejvíce energie mi však poskytují knihy. Čtu prakticky každou volnou chvilku a opět na některé výjimky (motivační knihy, young adult, fantasy, růžová knihovna) prakticky všechno od detektivek, přes filosofii, životopisy, cestopisy, historii, dramata, občas sci-fi, komedie až po horrory. Když si přes den alespoň chvilku nečtu, jsem nesvůj. Vyznávám papír, elektronické čtivo ani audio knihy nejsou nic pro mě. A pak samozřejmě kozačky, pohled na ně je doslova plnou injekcí energie.

9. Odkiaľ na to všetko berieš čas, je snáď väčšou záhadou ako samotná vražda Laury Palmrovej. Veď máš rodinu a koníčkov toľko, až z toho mrazí. A to nehovorím, že si si dokázal nájsť čas aj na rozhovor z ktorého tieto fakty i samy vyplývajú. Prezraď. Máš klona, stroj času, dvojičku z Vigvamu, či len zhovievavú manželku?

Kde beru čas? O tom by Lynch asi mohl natočit nějakou další svou surrealistickou fantasmagorii. Já nevím. Asi si to umím dobře rozdělit a naplánovat. I když občas bych potřeboval, aby měl den jednou tolik hodin. Při odpovídání na tvé otázky stíhám ještě překládat onu polskou knihu, o níž jsem hovořil výše. Hele, ale já nevím, co odpovědět. Prostě dělám, co mám rád, když na to mám čas. Zase, nechodím do hospody, nebaví mě to a jako misantropa mě po hodině lidi tam začnou hrozně štvát. Na fotbal jsem začal chodit, až když ho začal hrát syn. Prostě někdo dělá tohle, já ve svém volném čase čtu, poslouchám muziku, dělám Howarda, sleduji filmy, venčím psa, věnuji se synovi a píšu. S tím psaním je to trochu komplikovanější, protože na to potřebuji fakt naprostý klid, nejlépe, když doma není vůbec nikdo. A taky mám docela dobrou práci, a to nemyslím čistě po finanční stránce (nestěžuji si) ale časové, mám docela dobrý pracovní turnus. To s tou manželkou nechápu, k čemu by měla být shovívavá?

10. Počas rozhovoru som nadobudol pocit, že počujem akési diabolské zvuky. Existuje na to nejaké logické či absurdné vysvetlenie?

Odpovídal jsem za poslechu:

Boris „Sun Baked Snow Cave“
Carcass „Surgival Steel“
Terminal Choice „Übermacht“
Coaltar of the Deepers „The Breastroke: The Best of Coaltar of the Deepers“ Ionic Vision „The End“
Unter Null „Moving On“
D12 „World“
28 Weeks Later OST Abbadona „Abbadona EP I“

PŠ: Dík za rozhovor. Ešte mi prezraď svoje splnené sny a môžeš si ísť prekladať trebárs aj mŕtvoly v márnici...

Ha. Snad proto, že mi ke štěstí stačí málo a nemám moc velké cíle, sny se mi tu a tam splní. Chtěl jsem rozhovor a společnou fotku s mou nejoblíbenější japonskou herečkou Asami a mám obojí. Hrozně mě potěšilo osobní setkání s mým oblíbeným horrorovým autorem Grahamem Mastertonem. Dlouho jsem toužil po setkání a rozhovoru s herečkou Zorou Ullou Keslerovou a nedávno jsem si to splnil. Chtěl jsem vydávat horrorový časopis a táhnu to už šestým rokem. Chtěl jsem, aby lidi četli mou tvorbu a publikuji v Česku, na Slovensku a v Polsku…
Překládat mrtvoly v márnici... Ne, že bych to nezvládal, ale jednou jsem vytahoval mrtvolu z nabouraného auta, a to mi stačilo. Radši o tom budu jenom psát.
Závěrem jen jedna věc, nejsem žádná ikona ani guru českého horroru. Jsem jen pouhý horrorový fanoušek.

Díky za rozhovor a zájem.